Ernest Hemingway - Sbohem, armádo

ERNEST HEMINGWAY

SBOHEM, ARMÁDO

Knihu bych zařadila do válečné literatury, je napsána po 1. světové válce v roce 1929.

Říká se, že epický román byl napsán u příbuzných z manželčiny strany v Piggottu v Arkansasu a v domě přátel Hemingwayovy manželky Pauline Pfeiffer, která v té době čekala dítě. To možná ovlivnilo spisovatele, román obsahuje také autobiografické prvky z války, kdy byl v Itálii.

Pod vlivem objektivního žurnalismu je sloh charakteristicky úsporný, citově nezaujatý, často založený na pouhém záznamu dialogu (tzv. "objektivní vypravěčství").
 

Autor nám sděluje pouze holá fakta, používá ich-formu. Celá bohatost románu vychází z přesných, výstižných slov, která umožňují příběh více rozvinout v mysli čtenáře. Věty bývají přísně jednoduché. Žádná košatá souvětí plná metafor a přirovnání. Ve správnou chvíli vydá prosté „dobrý“ za celý odstavec vzletných přívlastků.

Obecně se soudí, že tento objektivní, jednoduchý a úsporný styl je odrazem autorovy reportérské zkušenosti, sdílnosti novinových článků.

Právě pro svůj novátorský přístup a experimenty s jazykem se stal E. Hemingway pojmem, a tak se dnes mluví o hemingwayovském hrdinovi, hemingwayovském podtextu (teorie ledovce) či hemingwayovské povídce.

Cenzura: Ve Scribnerově vydání byla řada vulgarit obsažených v knize (konkrétně slovíčka „shit“, „fuck“ a "cocksucker“) nahrazena pomlčkami („---“).

Děj:

Román je rozdělen do pěti dílů.

První díl popisuje začátek vztahu mezi Henrym a Catherine. Během pobytu na italské frontě utrpí Henry zranění kolena zásahem střepiny z granátu a je poslán do nemocnice v Miláně.

V druhém díle sledujeme pokračující vztah Henryho a Catherine během jejich pobytu v Miláně. Henry je do Catherine zamilován, a ta během jeho pobytu v nemocnici otěhotní.

Ve třetím díle se Henry vrací ke své jednotce a krátce poté, po bitvě o Caporetto, italská armáda kapituluje. Henry je posléze vyšetřován kvůli zabití důstojníka.

Ve čtvrté knize se Catherine a Henry znovu setkávají a odplouvají spolu do Švýcarska.

V posledním díle Henry a Catherine žijí klidný život v horách, v závěru Catherine umírá poté, co porodí mrtvé dítě.

Charakteristika hl. postav:

Frederic: poměrně zámožný, bez vyznání, není to typický důstojník, hnusí se mu válka, zpočátku poměrně zhýralý, Cat ho "napraví".
Catherine: Skotka, ovlivněna smrtí bývalého snoubence, stydlivá, oddaná, naivní.

Název románu je převzat z básně anglického dramatika George Peelea ze 16. století.

Autor:

Ernest Hemingway vyrůstal v rodině lékaře, který vlastním příkladem a nadšením záhy v synovi vzbudil lásku k přírodě, lovu a sportu. Jeho matka byla velice pobožná a chtěla z něj mít slušně vychované dítě. Hrál na violoncello a přitom boxoval.

Po absolvování školy se stal reportérem kansaského listu Star. Rok na to odjel dobrovolně do Itálie jako dobrovolník ambulantních sborů Červeného kříže. Zde byl těžce raněn. Po válce pokračoval jako zahraniční zpravodaj. Stále více se věnoval literatuře.

Hemingway se stal členem skupiny amerických intelektuálů soustředěných v Paříži kolem Gertrudy Steinové - tzv. „Ztracená generace“. Hemingway také rád cestoval a byl dobrodruh. Nějakou dobu žil na Kubě, kde v Karibském moři pátral po německých ponorkách, jezdil na safari do Afriky a na býčí zápasy do Španělska. Odtud také čerpal náměty pro své knihy.

Hemingway byl mistrem krátkých forem v próze a jeho úsporný styl se stal pojmem v moderní světové literatuře. V roce 1954 dostal Nobelovu cenu za své asi nejznámější dílo Stařec a moře.

V roce 1961 pravděpodobně spáchal sebevraždu (zastřelil se), nezanechal po sobě žádný vysvětlující dopis, jeho smrt bývá také vysvětlována jako nehoda při čištění hlavně.

Hemingwayův přínos:

• zájem o psychiku člověka v mezní životní situaci
• novost stylu tzv. „objektivní vypravěčství“ (syrový záznam dialogů bez soudů vypravěče)
• „metoda ledovce“ (eliminace všeho nepodstatného, důraz na zachycení prožitku)

Román byl roku 1932, a poté znovu v roce 1957, zfilmován.

Inspirace:

Hemingwayův osobitý styl měl řadu více či méně neúspěšných napodobitelů, ale i skutečných pokračovatelů, z nichž je třeba uvést R. Carvera, nejvýznamnějšího amerického povídkáře 80. let. Hemingwayova úsečnost a náznakovitou ovlivnili dílo J. Škvoreckého, který pracoval s „hemingwayovskou metodou“ „nic neříkajících“, zdánlivě banálních dialogů.